Jaromír Nohavica

Známý písničkář, textař a překladatel se narodil v roce 1953 v Ostravě, kde také vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu. Posléze studoval v Brně střední knihovnickou školu, studium na Vysoké škole báňské Ostrava nedokončil. Žije v Ostravě, v letech 1978–99 žil v Českém Těšíně. Měl několik zaměstnání, mj. pracoval jako dělník a knihovník, od 1981 se živí jako umělec na volné noze. Hudební vzdělání nemá, ve hře na kytaru, housle, flétny a tahací harmoniku je autodidakt. Etabloval se nejdříve jako textař: začínal s regionálními skupinami Atlantis (1967), Noe (1968), psal pro rockovou skupinu Majestic, spolupracoval s Českým rozhlasem v Ostravě a s předními ostravskými zpěváky populární hudby – Petrem Němcem, Věrou Špinarovou, Marií Rottrovou. V roce 1981 vydal samizdatem překlad sbírky frašek Piórka od polského básníka Jana Sztaudyngera a otextoval písně V. Hlavičky pro inscenaci Těšínského divadla Dundo Maroje aneb Lišák Pomet. První veřejné vystoupení s vlastním repertoárem proběhlo (náhodně) v březnu 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě a jako vyzrálý písničkář se záhy vyhoupl mezi českou folkovou špičku. Na národním finále Porty 83 vyhrál anketu diváků o nejvýraznější osobnost, mj. zaujal svou písní Pánové nahoře, neskrytě útočící na zhoubnost nekontrolované vlády; píseň převzal od francouzského literáta Borise Viana. Tento i další Nohavicovy texty vyvolaly nevoli tehdejších cenzorů a stejně jako jiným angažujícím se umělcům mu bylo bráněno svobodně se vyjadřovat; vše vyvrcholilo v roce 1985, kdy byl sice na Portu pozván, ale nemohl vystoupit a musel opustit Plzeň. Je paradoxní, že se v době, kdy mu nevyšla jediná nahrávka a média o něj nejevila zájem, umístil v anketě Zlatý slavík v první desítce (poprvé v roce 1987 a pak ještě několikrát). Jeho tvorba ovšem hojně kolovala ve formě amatérských ilegálních audionahrávek nebo se šířila pouhým opisem. Prvního profilového alba se Nohavica dočkal roku 1988: Darmoděj je zralé a vyvážené album, sestavené z koncertních záznamů z přelomu let 1987–88 a reprezentuje první vrcholné období Nohavicovy písničkářské dráhy. Roku 1989 vyšel výběr písní s názvem Osmá barva duhy, o rok později V tom roce pitomém. První studiový projekt Nohavica sestavil v 1993. Nese název Mikimauzoleum a stal se jedním ze stěžejních českých písničkářských alb; na svou dobu objevná aranžmá obstaral Karel Plíhal. Další studiový projekt Divné století získal České gramy za desku roku 1996 bez zařazení (poprvé zvítězila deska folková). Jde o koncepční zamyšlení nad končícím stoletím, o kompaktní a promyšlené album, které místy vyznívá šansonově, ovšem obsahuje i ruské a balkánské inspirace a především výpověď zralého písničkáře. Citlivá, instrumentačně a stylově bohatá aranžmá (Karel Plíhal, Vít Sázavský) podtrhují Nohavicův plastický zpěv a hru na helikonku. Tímto albem Nohavica oslovil širší publikum a stal zajímavým i pro masmédia. V letech 1994–95 se věnoval práci pro děti (album a kniha Tři čuníci s říkadly a pohádkami) a soubornému vydání textů (zpěvník Písně Jaromíra Nohavici od A do Ž vydalo nakladatelství Hitbox). Je autorem textů i hudby pro různé divadelní inscenace v Těšínském divadle, pražském divadle Na Fidlovačce, ostravském Divadle Petra Bezruče aj. Textařsky spolupracuje se skupinou Neřež, Doga, Pavlínou Jíšovou aj. V roce 2000 natočil album Moje smutné srdce (laděno do folku, blues, šansonu a jazzu, hosté: Čechomor, František Uhlíř, Milan Kašuba aj.) a stal se jednou ze stěžejních postav dokumentu České televize s názvem Legendy folku a country, mapujícího českou scénu od 60. let do současnosti. V roce 2002 ztvárnil hlavní roli ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla (oceněn několika Českými lvy včetně ceny za hudbu J. Nohavici a Čechomoru).
Sílu Nohavicova výrazového rejstříku nacházíme v přesné a ukázněné službě slovu. Zvýraznění své výpovědi dosáhne vzornou deklamací, zvoleným typem jazyka (např. hantýrkou určité profese, ostravským dialektem apod.), účelnou stavbou melodií s četnými repeticemi (na způsob lidových balad) a vhodnými proměnami hudební roviny zpracování – od lidovky až k šansonu. V současné době Nohavica koncertuje jak sólově, tak za doprovodu souboru Kapela (se kterým natočil album Koncert) nebo Čechomor. Je patrně nejoblíbenějším a nejposlouchanějším českým písničkářem, velkou osobností českého písničkářství, mnohostranně nadaným umělcem, představujícím na naší hudební scéně zcela specifický typ. Roli „folkového mučedníka“ z 80. let překonal, jeho popularita neklesla ani po 1989, spíše naopak: jako osobitý umělec, jdoucí svou vlastní cestou, se dokázal vyrovnat s radikální polistopadovou proměnou postavení folkové hudby v naší společnosti.
Foto: Martin Homola