Jaromír Hnilička

(* 1932) Narodil se v Bratislavě českým rodičům. V osmi letech se začal učit na harfu a souběžně docházel na hodiny klavíru. Hniličkovi se záhy stěhovali do Jičína a v roce 1945 do Kroměříže, kam byl převelen Jaromírův otec, jenž byl v důsledku své služby u americké jednotky v Itálii o necelé tři roky později vězněn a týrán. S jeho nespravedlivou smrtí se podle vlastních slov Jaromír Hnilička dodnes nevyrovnal. Jaromír byl záhy angažován v amatérském orchestru jako kytarista a začal se učit na hornu a trumpetu. To už se taky objevil bebop, a tak začal kopírovat Lennieho Tristana. Přestože byla hudba pro mladého studenta téměř vším, neuvažoval prý o profesionální hudební dráze a chtěl pokračovat ve studiu na vysoké škole. Rodinná tragédie však měla nepříjemnou dohru v podobě nepřipuštění Jaromíra k přijímacím zkouškám z politických důvodů. Tehdy spatřil svou poslední šanci vlastní smysluplné seberealizace v orientaci na hudbu, pro kterou měl evidentní talent a vstoupil na bratislavskou konzervatoř, což byla jediná střední škola, která byla ochotna ho akceptovat. Původně zamýšlel studovat klavír, ale nakonec byl přijat ke studiu trumpety (absolvoval pak roku 1958 Koncertem pro trubku Slávy Vorlové). V Bratislavě začal téměř ihned účinkovat s malou instrumentální skupinou, vrcholem jeho ranných muzikantských snah bylo účinkování ve Slovenské filharmonii. Do Orchestru Gustava Broma nastoupil v roce 1956 a hraje v této, dnes již legendární kapele, dodnes.
Na začátku 60. let se Hnilička už definitivně zapisuje mezi naši profesionální jazzovou špičku. Dosvědčuje to i obecnější uznání jeho hráčských, zejména pak improvizačních schopností z pozic jazzové hudební kritiky a publicistiky, jejíž hlavní proud se seskupoval kolem časopisu Melodie, majícího tehdy generačně značně diferencovaný postoj oproti jiným listům s orientací na artificiální hudbu.
V roce 1962 vyjíždí orchestr Gustava Broma na své druhé turné po Sovětském svazu. Hnilička se tu seznamuje s ortodoxním liturgickým zpěvem v průběhu mše ve Vladimírském chrámu v Kyjevě. Harmonie a sborový přednes pravoslavného zpěvu na něj hluboce zapůsobí a přinutí jej se více zajímat o umění pravoslavných sborů. Fascinován východní hudební tradicí přistupuje ke kompozici skladby Kyrie Eleison, jež vzbudila přehršli rozporuplných názorů.
V roce 1962 vzniká Suita pro trubku, která spolu se skladbou Poseidon patří k reprezentativním dílům našeho jazzu 60. let V roce 1965 byl Jaromír Hnilička pozván k účasti na mezinárodní jazzové dílně Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku. Výstupem bylo účinkování v pořadu hamburské televize a účast na LP kompilaci Československý jazz 1966, kde byla zaznamenána jeho rozsáhlá skladba Pouť v elipse. Ozývají se v ní reakce na tvorbu Charlese Minguse a Dona Cherryho. V této době již figuruje Hnilička na prvních místech v žebříčku domácích trumpetistů. Vážněji ho mohli ohrozit pouze Richard Kubernát a především hardbopově orientovaný Laco Déczi, který je právě v roce 1966 v anketě časopisu Melodie vyhodnocen jako nejlepší trumpetista roku. Deczi se ovšem pro svoji výbušnou, upřímnou a čistou povahu nedokázal v průběhu let řádně podřídit potřebám a zákonům hudebního "showbussinesu". Například do All Stars Bandu byli v roce 1966 pro reprezentaci v NSR vybíráni hudebníci podle svých multiinstrumentálních schopností a především na základě vlastní experimentální tvorby. Oba předpoklady Jaromír Hnilička ve srovnání s jinými trumpetisty s přehledem splňoval. Bromovci se také účastnili Mezinárodních festivalů v Praze, kde došlo k setkání s americkými hosty, což mělo svou důležitost pro Jaromíra Hniličku stran nabídky Willise Conovera k zajištění stipendia na Berklee School of Music v Bostonu, kterou Hnilička nakonec nevyužil.
Při jednom z koncertních provedení skladby Kyrie Eleison v roce 1969 byl Hnilička vyzván majitelem továrny SABA a provozovatelem nahrávacího studia ve Villingenu Brunem Schwerem, aby napsal ve stylu skladby Kyrie Eleison celou koncertní jazzovou mši. Podle dohody měla být mše vydána na desce nahrávací společnosti a termín pro nahrání byl stanoven na dobu šesti měsíců. Jazzová mše byla nakonec vytvořena v průběhu jednoho týdne před natáčením a dodnes platí za nejznámější Hniličkovu kompozici. LP deska s nahrávkou byla nejprve vydána pouze v NSR a do Čech se dostávala pouze skrze Tuzex (u nás vyšla Mše na LP roku 1990 a později i na CD). Po změně liturgických pravidel v roce 1975 bylo potřeba mši náležitě upravit. Hnilička dokomponoval sbory a Communio. Mše má koncertantní charakter, je komponována pro plně obsazený jazzový big band a klasicky školený sbor a takto představuje syntézu fixní části a improvizovaných úseků. Z tohoto důvodu je obtížné mši koncertně provádět, jelikož vyžaduje zběhlé improvizátory stejně jako spolehlivé orchestrální hráče. Dílo mělo zásadní význam pro Jaromíra Hniličku jako komponistu. Je psáno na přelomu autorova tvůrčího zrání a doby dovršení jeho nejodvážnějších uměleckých snah, pro kterou je příznačná interpretační profesionalita a pomalý, avšak graduální přechod k tvorbě velkokapelových orchestrálních skladeb ovlivněných ve velké míře jazzrockem, dokonce i jakýmsi "soft jazzem". Tak by se dala zjednodušeně charakterizovat větší část Hniličkovy tvorby z konce 70. let a následující dekády. Jazzová mše rozhodně patří mezi nejznámější skladby Jaromíra Hniličky. Získala si respekt i uznání zejména v zahraničí, proto zůstává s podivem, že partituru skladby se nepodařilo za dobu její téměř třicetileté existence vydat tiskem. V roce 2007 se Jaromír Hnilička po letech setkává se svým bývalým žákem Josefem Buchtou, trumpetistou a uměleckým vedoucím nového brněnského profesionálního big bandu B SIDE BAND. Na jeho objednávku jazzovou mši znova otvírá, dopisuje sbory a rozšiřuje ji o další rovinu komorního orchestru. Skloubením big bandu, komorního orchestru a pěveckého sboru reaguje na tendence a proudy dnešní doby. Každé těleso si zachovává svou tvář a pohybuje se ve sféře sobě vlastní. Autor styly propojuje a vzniká tak naprosto ojedinělá skladba, která maže rozdíly mezi styly a generacemi. Obnovená světová premiéra JAZZOVÉ MŠE Jaromíra Hniličky se uskutečnila 28. 9. 2008 v Brně. Posléze následovalo v rámci MORAVSKÉHO HUDEBNÍHO FESTIVALU 2008 dalších 11 velmi úspěšných koncertů po Jihomoravském kraji.